skok na navigaci skok na obsah

Hlasoplet
Mužský vokální kvintet

 



Markéta Čekanová: „Hlasoplet ušel ohromný kus cesty”

V první polovině osmdesátých let jistý kritik napsal: „Jsou čtyři a sešli se proto, aby zpívali krásně.“ Měl tím na mysli polský vokální kvartet VOX. Uplynulo bezmála třicet let a slova kritikova lze, s úpravou číslovky, napsat znovu: „Je jich šest a sešli se proto, aby zpívali krásně.“ Ve stručnosti popisuje plzeňský mužský vokální kvintet Hlasoplet. (Nenechte se zmást zdánlivým rozporem mezi kvintetem a šesti členy – Spirituál kvintet měl v dobách svého největšího rozmachu taky členů devět.)

Hlasoplet, který vznikl jako soubor mladých kolegů, sboristů plzeňské opery, má za sebou sedm let existence a jedno cédéčko. S koncertním programem právě z jeho obsahu nyní objíždí větší i menší sály a baví publikum. Ano, slovo baví je pro tento koncert tím nejpřiléhavějším. Šestice mladých mužů sice výborně zpívá, ale jejich vystoupení není jen o zpěvu. Neodbytně se vtírá srovnávání se 4TETem Jiřího Korna – jeho show je však mnohonásobně dražší, až přetechnizovaná, stejně jako jejich úpravy písní jsou až příliš dokonalé a přesofistikované. Hlasoplet je v nejlepším slova smyslu obyčejnější, prostší, jednodušší. Své vystoupení staví na dokonalé harmonii dvou tenorů, barytonu a dvou basů, které se proplétají, doplňují, přeskakují, ustupují si z cesty, aby se nakonec spojily v jeden silný proud, jenž donutí posluchače sedět bez hnutí a uhranutě poslouchat. To vše doplněno o nenásilnou, lehkou inscenaci s použitím nemnoha rekvizit či pohybů. Pánové nezapřou, že jsou nejen zpěváci, ale i více či méně ostřílení herci. Ve svých výstupech jsou sebejistí, samozřejmí a stejně jako ve zpěvu v dokonalé harmonii.

Mužský vokální kvintet, disponující šestým členem na střídavý post prvního basu, ohromí ještě něčím: není tu malých rolí. Každý dostává prostor, všichni jsou stejně dobří. Nikdo není nejlepší, ani nejhorší. Pro diváky, kteří mnohé ze členů Hlasopletu znají z jeviště plzeňského divadla, jsou jejich výkony velkým překvapením. Když Radek Štědronský Shejbal začne zpívat She´s Gone (v češtině známější jako Lásko, voníš deštěm), publikum doslova zkamení. Zpěvák, který v inscenacích plzeňského divadla herecky i pěvecky splývá s nevýrazným průměrem, tady bere za srdce. Čtyři minuty zpívá, divákům se tají dech a po zádech běhá mráz. Nebýt v sále zhasnuto, nejspíš by bylo vidět, jak se leckomu v očích lesknou slzy. A co na tom, že jeho angličtina by porotce v Superstar nejspíš moc nenadchla: kvůli angličtině tu nejsme, tady jde o zpěv. A ten je ohromující. Jeho She´s Gone je bez nadsázky vrcholem celého programu.

Ovšem ani program jako celek nemá slabých míst. Cédéčko se jmenuje Jedním tahem a obsahuje čtrnáct skladeb od popu přes swing až po spirituál, všechny spojené do celistvého příběhu. Intermezza tvoří zvukové předěly posouvající děj dál. Stejně je koncipovaný i celý program. Bez průvodního slova, bez zbytečných kudrlinek a příkras, s vtipem a přitom lehce a přirozeně plyne pětačtyřicet minut stále vpřed.

Za sedm let své existence ušel Hlasoplet ohromný kus cesty. Na počátku bylo zpívání na vernisážích, kdy repertoár tvořilo pár stále stejných skladeb a k nastudování nových nezbýval čas. Teď před publikum předstupuje vyzrálé těleso, které našlo svůj směr a výraz. Repertoár nabírá na šíři a záběru, od serióznosti a vážnosti až po čísla, kde vážně není, krom zpěvu, míněno vůbec nic.

Newsletter